Z deníku stážistky: Španělský ptáček aneb co a jak jedí Španělé

No, španělského ptáčka určitě ne. Jeho původ je mi dosud skryt, pochybuju, že přiletěl přímo z Madridu. Ale španělská kuchyně je opravdu velice rozmanitá. A co je na ní tak speciální? Tapas. To je podle mě odpověď na všechno – na smutek, na radost…

Myslím, že v Čechách jsme ohledně jídla dost majetničtí. Každý dostane talíř se svojí porcí a když má dobrý den, podělí se se stolovníky o nějaký ždibec. Ti pak můžou závidět, je-li jídlo někoho jiného lepší. Ve Španělsku si mnohdy objednáte dohromady mnohem více jídla, které pak vzájemně ochutnáváte. Většinou v menu najdete tři ceny – tapa (tedy malou porcičku), media a ración (normální porce). Je pak na vás, jak velkou máte skupinu a jak velké máte oči. Jsou však také jídla, u kterých najdete pouze cenu za normální porci, protože se ve formě tapa zkrátka nedělá. A co jsou tedy ty tapas? Obyčejně se jedná o drobné porce různých chuťovek. Může to být jamón, chorizo, sýr, bramborový salát, ale také teplá jídla. A protože je Španělsko přímořský stát, nesmí nikde chybět ryba a mořské plody. Mezi moje oblíbená jídla patří patatas bravas, pečené brambory s pikantní omáčkou, papas ali oli (vařené brambory v oleji s česnekem), smažené kalamáry nebo třeba krokety. Od těch nečekejte bramborovou nudu jako u nás, jsou často plněné sýrem a jamonem, sýrem a rybou, někdy jsou také čistě masové (třeba býčí krokety). V Seville je dokonce podnik vyhlášený svými kroketami – Casa Ricardo. V této restauraci, která je stylově oddaná Ježíši a jeho podobizny zabírají naprosto každý centimetr stěn, dělají pouze tři pátky ročně speciální krokety. Stojí se tam fronty dlouhé za několik rohů, a když se vám povede ukořistit místo, můžete se nacpávat, nasávat pití a také vůni kadidla, a sledovat, jak se lidé tísní se skleničkou nebo talířkem na jakémkoli volném decimetru čtverečním. To vlastně není ani tak netypické, většina barů a restaurací je večer přecpaná halekajícími lidmi (Španělé jsou velmi zvučný národ), takže určitě nečekejte zavíračky o půlnoci, to se ještě vesele nejen pije, ale klidně i jí. Na ulicích je živo i v těch zapadlejších koutech města, děti stále pobíhají venku.

A když číšník odnese o poslední drobty, je čas zaplatit. Je ovšem zbytečné rozdělovat účet mezi jednotlivé hosty, když to může zaplatit jeden a vyrovnáte se potom, nejčastěji tak, že další účet zaplatí někdo jiný. A víte, co je skvělé? Nikdo vám nestojí za zády a nenakukuje vám do peněženky, když platíte hotově. Číšník přinese účet na malém talířku a nechá vás v klidu. To je luxus, kterého se mi v Čechách nedostává.

Tak si pochutnejte na španělských dobrotách a spláchněte to Tintem de verano. Věřte mi, to je ideální zakončení hostiny.