Deník stážistky II.: Cesta do nového světa (na trajektu a na tržnici)

Vítejte u pokračování série článků o mé cestě do Maroka, kde se s vámi chci podělit o své zážitky.

Příjemné čtení!

Trajekt

Prvním zážitkem, který jsem si s sebou odnesla na celý život, byla plavba trajektem ze Španělska do Maroka. Tento přesun sice trvá jen asi dvě hodiny, staly se z nich ale ty nejdelší 2 hodiny v mém životě. A to z prostého důvodu. Bylo to tam jako na horské dráze – doslova.

Na menších lodích, plachetnicích nebo kánoích, se kterými máme asi všichni běžnou zkušenost, to tak nejde dobře poznat, ale loď se na moři dost houpe. Když jsme vstoupili na palubu, měli jsme se hned postavit do řady na razítko do pasu, abychom mohli vstoupit na území Maroka. Měla jsem štěstí, že jsem si v té řadě hned našla kamarádku, se kterou jsem ji celou vystála. Nejdřív to nebylo tak špatné, ale po čase mi začalo být nějak divně, začala se mi točit hlava a pomalu přicházel ten dobře známý pocit, jak se vám chce za chvíli zvracet. Musela jsem si sednout. A jakmile jsem si sedla, zlepšilo se to. Moc jsem to nechápala, proč je mi špatně, když stojím. Nicméně vždy, když jsem se zase zkusila postavit, přišel ten pocit nevolnosti zpátky. Pak jsem se náhodou podívala z okna a udělalo se mi špatně jako nikdy na žádném kolotoči. Byla ještě (nebo už) vidět země. Spíš teda světla, jelikož byla tma. Nicméně šlo dobře poznat, kde je úroveň pevniny a kde je ještě voda. Z nějakého důvodu se pevnina pohybovala nahoru a dolů. Bylo to dost zvláštní. Pak mi to však rychle došlo – to my jsme se tak houpali! Vím, že to zní hloupě, ale upřímně, ještě jsem nezažila, že bych se tak na nějaké lodi houpala. Je pravda, že jsem zatím jela asi jen na kánoi, ale kdybych se takto houpala na kanoi, tak už jsem dávno ve vodě. Bylo to až děsivé to vidět. Ty dvě hodiny točení hlavy a obav, že se za chvíli opět setkám se svou večeří, ve mě zanechaly tak silný zážitek, že jsem se rozhodla už nikdy trajektem nejet. Raději budu dobrovolně volit cestu sice větší uhlíkové stopy, ale zato méně pocitu na zvracení – příště do Maroka jedině letadlem!

Tržnice

Dalším velkým zážitkem byla pro mě tržnice ve Fezu. V každém velkém městě v Maroku mají něco jako Old town (historické centrum), které se nazývá „Medina“. Slovo medina v překladu znamená doslova „město“, tudíž tím je označována ta nejstarší část města. Ta ve Fezu je jeden velký labyrint, který se skládá z úzkých tmavých hliněných uliček, polorozpadlých domů, dřevěných trámů nad hlavami a všude kolem pobíhajících koček. Nedoporučuje se, aby tudy cizinci procházeli sami, jelikož se tam dá lehce ztratit i za bílého dne. Osobně jsem měla pocit, jakoby tahle část mediny nikdy nebyla opravována a vše tam bylo tak, jak před těmi 1200 lety, kdy vznikala. Možná je to proto, že je na seznamu UNESCO, takže tam velké změny dělat nesmí. Ale nejhorší je, že tam lidi ještě opravdu bydlí. Pro lepší představu místních obydlí si představte, v čem bydlel Harry u Dursleyových.

Z těchto uliček se pomalu dostanete na samotnou tržnici. Představte si to asi takto: jdete úzkou tmavou uličkou, cítíte se ztraceni a nevíte kde jste. Nicméně před vámi je zatáčka a vy vidíte, že ulice se mírně rozšiřuje. Zahnete. A najednou se zastavíte v údivu z toho, co se před vámi objevilo. Z ničeho nic jste se přemístili do světa Aladdina, cítíte se jako v arabské pohádce. Před vámi se otevírá úplně jiná část Mediny, než v jaké jste šli doteď. Najednou je všude kolem vás rušno, lidi prochází kolem stánků, v rukou košíky plné nákupu, prodejci vás pobízí ke koupi, všude se to leskne a třpytí nejrůznějšími šperky, zdobenými šaty, pozlacenými a postříbřenými kuchyňskými nádobami. Linou se k vám nejrůznější vůně známé i záhadné. Tady vám někdo nabízí baklavu, támhle sladký květ kaktusu (mimochodem funguje jako přírodní rtěnka, mám to ověřeno). Procházíte kolem stánku, který spíš připomíná jakýsi ovocný oltář s takovými druhy ovoce, o kterých se vám ani nesnilo. Za chvíli vás oslní záře nejrůznějších hrnečků, konvic, talířů, které se třpytí z vedlejšího stánku. A pak, pak přijde to nejkrásnější! Šaty princezny Jasmíny. 

Najdete je ve všech barvách, s originálními ornamenty a vyšíváním, růžové, červené, černé, zelené, se zlatou výšivkou, s modrou výšivkou, se stříbrnou výšivkou, s lemováním sukně a dekoltu. Nemůžu od nich odtrhnout oči. Kéž bych si je mohla vyzkoušet! Už jsem si představovala, jak ke mě běží můj Aladdin a odlétáme spolu na létajícím koberci do tmavé noci plné hvězd.

Z těchto představ mě však vytrhl náš průvodce, který nás bedlivě hlídal a stále počítal, zda jsme všichni a zda se nikdo neztratil. Takže můj Aladdin si na mě musí ještě chvíli počkat, až příště nebudu pod dozorem průvodce.

Pokud budete chtít někdy navštívit nějakou orientální tržnici, doporučuju vám jednu věc: neberte si s sebou hotovost. V opačném případě byste o ni celou přišli v první půlhodině. Nemyslím tím, že by vás tam někdo okradl. Spíš naopak. Je tam tolik nádherných věcí, ze kterých vám zrak přechází, že byste si to vše chtěli koupit. Koberce, kabelky, boty, šátky, šperky, oblečení v různých barevných kombinacích a s tak krásnými ornamenty, že najednou nechápete, proč si celý svůj život vše kupujete v Evropě, kde je vše oproti této kráse nudné a nevýrazné. Měla jsem chuť si pro svůj let zpátky do Česka přikoupit další tři kufry, abych si to všechno mohla koupit a přivést domů. Naštěstí jsem s sebou hotovost opravdu neměla. Myslím, že to je to jediné, co zachránilo mé úspory.

Kromě různorodosti zboží jsou orientální tržnice neodmyslitelně spojeny také se smlouváním. Já jsem se s tímto konceptem nákupu tady setkala poprvé. A musím říct, že mě to docela chytlo. Když na to přijdete, je to docela vzrušující hra. Při téhle hře začíná prodejce, který nadhodí cenu. Vy ji ale nepřijmete. Místo toho nabídnete svou. Měli byste začínat na polovině původní ceny. Ano, zní to hrozně, ale je třeba si uvědomit, že oni ceny vždy úmyslně přehání. A pak začíná závod, kdo to vydrží dýl. Prodejce jde postupně s cenou dolů, vy neochotně po troškách přidáváte. Nikdy byste však neměli souhlasit s více jak 75ti procenty původní ceny. Pokud se vám nelíbí jejich nabízené ceny, vyplatí se předstírat, že jste ztratili zájem a dát se na odchod. V takovém případě se většinou stane, že prodejce vás zavolá zpět, nebo se za vámi dokonce rozběhne. 

To se mi taky stalo. V mém případě stačilo, že jsem jen projevila údiv nad jedním opaskem a prodejce mi hned začal nabízet cenu. Řekla jsem mu, že u sebe nemám hotovost. On hned však přišel na řešení a poradil mi, ať si půjčím od nějaké kamarádky. Já jsem se dala na odchod, ale on začal běžet za mnou a navrhovat nižší cenu. Tak jsem si řekla, dobře, budu s tebou tuto hru hrát. Začala jsem s ním smlouvat a nadhazovat své cenové nabídky. V průběhu toho jsme pokračovali v chůzi za mou Erasmus skupinou. Pánovi očividně vůbec nevadilo, že se vzdaluje od svého obchodu a že jsme už asi třikrát zahnuli. Energicky pokračoval ve smlouvání. Ze začátku je to sice vzrůšo a docela napínavá zábava, ale pak už to začne být nepříjemné, když prodejci nedokážou pochopit, že opravdu nemáte zájem. Mě naštěstí vysvobodil náš průvodce, který mluví arabsky a řekl mu (věřím že slušně), ať mě nechá, že si to nekoupím.

Pro někoho to může znít riskantně, nebezpečně nebo tak něco, ale věřte mi, smlouvání vás pohltí! Když jsme pak totiž dojeli do jiného města, tržnici jsem tam navštívit nestihla. Šla jsem tedy aspoň do suvenýrů. Ceny tam byly samozřejmě ještě víc přehnané než na tržnici, tak jsem chtěla začít smlouvat i tam. Bohužel jsem narazila. Pán řekl, že tady smlouvání nefunguje a ceny jsou přesně dané. Přes ně vlak nejede.

Ani bych nevěřila, že to někdy řeknu, ale najednou mi nakupování připadalo nudné. Tak jsem si nic nekoupila 😀