Z deníku stážistky: Španělskou dopravou rychle a bez zastávek

V minulém článku jsme řešili rozdíly mezi českými a španělskými obchody. Po měsíci už došlo k adaptaci, takže český svět byl na chvíli relativně v pořádku. Ale pak přišlo hlubší prozkoumání sevillského systému veřejné dopravy. No, žádné DPP ani DPMB nečekejte. Ale veřejná doprava v Seville funguje poměrně bez problémů. Když si zvyknete.

Představte si úplně náhodného člověka, například studentku z Česka, co je zvyklá na naprostou přesnost příjezdu MHD a všude viditelné jízdní řády, jak přijde v Seville na zastávku autobusu. A čeká. Někdy malou chvilku, někdy déle. A stojí vůbec na správné zastávce? A kde je ten jízdní řád? Není?! To se prostě musí čekat, až něco přijede? A proč ten autobus projel jen tak okolo, aniž by zastavil?

Aha, tak ono se musí mávnout, aby autobus zastavil. Ale co to, mladá studentka nervózně postává u dveří, poslouchá, že příště bude její zastávka, ale autobus profrčí okolo a ona smutně kouká, jak ji unáší kamsi do dáli, kde to vůbec nezná. To tlačítko STOP zjevně není na okrasu.

Pamatuju si, jak před nějakou dobou v pražském dopravním podniku uvažovali ze všech zastávek v Praze udělat zastávky na znamení po vzoru mnoha evropských měst. Protesty, které to zapříčinilo, by se daly srovnat s těmi proti vysokým cenám másla. Národní třída v listopadu 1989. Nebudu vás napínat – autobusy dál staví všude, i když nikdo nevystupuje a nenastupuje.

Systém v Seville je určitě šetrnější k životnímu prostředí, uhlíkovou stopu je třeba snižovat jakýmkoli způsobem. Ale občas člověku ukápne slza, když projíždí kolem své zastávky krutému osudu vstříc. Naštěstí jsou zastávky poměrně blízko u sebe, a když v noci navíc cestou narazíte na kebab, vše je odpuštěno. Vyzkoušeno za vás.

A když už jsme u těch zastávek – hodně štěstí, když se řidič rozhodně nepouštět hlášení zastávek. Tady je jen jedna rada, a to abyste si hodně rychle zmapovali svůj terén.

Co je ovšem velice přínosné, je označení zastávek. Ty se totiž obyčejně jmenují podle ulice, na které se nacházejí, čímž se orientace ve městě stává mnohem snazší. Ale protože ulice jsou dlouhé a na jedné mohou být třeba dvě zastávky, jsou jejich názvy doplněny o doprovodný název. Na Avenida Miraflores jsou alespoň dvě zastávky a každá má svůj dodatek, který je většinou odvozen od budovy nějaké významnější instituce. V Praze máte deset zastávek jménem Zálesí vzdálené od sebe třeba 200 metrů, což, když pospícháte na autobus jedoucí jednou za půl hodiny, je kritické. Kdyby se jedna jmenovala Zálesí (strašidelný lesík s odpadky), Zálesí (pervitinové doupě) a Zálesí (dětské hřiště), vše by bylo tak jednoduché. 

V Seville je také možné projet se metrem, ale jen v případě, že se vám chce kupovat další jízdenku a musíte se dostat na předměstí. Také tramvaj tady máme, ale to je spíš takový místní vtip – smutný vůz váhavě houkající a projíždějící centrem města, ve většině případů otravující chodce.

Pokud plánujete pohybovat se po Seville veřejnou dopravou, připravte se trošku solit, rozhodně to není jako Praha nebo Brno, kde si předplatíte jízdné na rok a vesele si jezdíte třeba z konečné na konečnou. Samotné lístky jsou docela drahé, proto je výhodné si pořídit například Tarjeta Multiviaje, kterou si za opravdu drobný poplatek pořídíte v kterémkoli tabáku, dobijete penězi a můžete vesele jezdit (jedna jízda za 38 centů), a dokonce si ji můžete půjčovat mezi kamarády. Ale aby to nebylo tak snadné, neplatí to na metro, na to si můžete pořídit jinou permanentku a platit o chlup méně.

Vypadá to, že zorientovat se v celém systému veřejné dopravy asi zabere celých těch pět měsíců stáže, ale má to několik výhod: Člověka to nutí více chodit pěšky, protože utrácet chce každý co nejméně. Také někdy poznáte kouty, které byste bez přejeté zastávky nebo špatného autobusu úplně minuli. A kdo ví, na co tam narazíte, třeba na nějakou drogerii, kde seženete ekologickou kosmetiku. No a samozřejmě vás to naučí trpělivosti, znáte to – dočkej času jako Španěl autobusu.