Z deníku stážistky: Velikonoce aneb Ježíš, nebo zajíčci?

Velikonoce – to je vidina delšího víkendu, vajíček natvrdo s trochou potravinářského barviva, čokolád ve tvaru zajíčků a bohužel i nepříjemné tradice šlehání pomlázkou. Kdyby nebylo toho posledního, jsou to parádní svátky.

Češi svatý týden příliš neprožívají. Ano, je nějaká Květná neděle, Modré pondělí, Žluté úterý, ale co s nimi? Tradice lidé více dodržují od středy, kterou všichni znají jako Škaredou nebo Popelavou. Zelený čtvrtek je v současné době velice populární, protože kromě pečení sladkých jidášů se lidé těší na zelené pivo. Ačkoli je Velký pátek dnem ukřižování Ježíše Krista, pro ateisty je to důležitý státní svátek, neboť jim umožňuje bez výčitek se vylejt zeleným pivem den předtím, a tudíž strávit celý pátek v kocovině. Bílá sobota a Velikonoční neděle by měly patřit klasické přípravě na Velikonoce – uklízí se, peče se mazanec, beránek, barví se vajíčka, plete se pomlázka. A samozřejmostí je Velikonoční pondělí, další státní svátek, který by měl být tou oslavou jara. Ideálně by měli muži lehce (!!!) šlehat ženy pomlázkou přes nohy, aby byly zdravé a mladé (ženy i nohy), a na oplátku za to dostanou vajíčko. Reálně je tento den ve znamení lehkého domácího násilí, které většina žen nesnáší (překvapivě) a alkoholu, jehož popíjení není už tak bezstarostné, vzhledem k nadcházejícímu pracovnímu úterý. Tradice jsou tradice. A kolik rodin tyto tradice v jejich čisté podobě dodržuje? Kdo ví. Mnoho lidí raději tráví tyto volné dny jinde, někdo utváří nové tradice, jako je hledání vajíček, aby se vyhnul pomlázce, jiní nabarví pár vajíček, aby se neřeklo.

Jo, to ve Španělsku je to úplně jiné kafe. Velikonoční pondělí a zajíčky tady moc nehledejte. Například v Seville žádný státní svátek na Velikonoční pondělí není, protože to už ofiko není součást svatého týdne.

Pátek večer. S kamarádkami opouštíme podnik vedle katedrály, tedy v samém centru města. Ani nevíme jak a policisté nás postrkují pryč z cesty, která nyní patří procesí s tajemnými vysokými čapkami, za kterými následuje obrovský a bohatě zdobený oltář s náboženskými figurami, pod jejíž nesmírnou vahou jsou její nosiči. Okolo postávají vcelku parádně oblečení Španělé, někteří vybavení židličkami.

Začala Semana Santa, nejdůležitější katolický svátek, který Španělé silně prožívají. Znamená to vůně kadidla všude a městem procházející procesí různých bratrství, ve kterých figurují nazaretští (nazarenos) v dlouhých tunikách a špičatých čepicích (capirones), náboženské figury a samozřejmě hudebníci. Nejde si nevšimnout, že vysoká čapka nazaretských jim zakrývá celou tvář a ponechává jen dva otvory na oči. Pro turisty neznalých tradic a Američany je šok a výjev připomínající Ku Klux Klan. Kdybych měla dostat euro pokaždé, když se mě někdo zeptal, proč máme ve Španělsku rasisty, už bych měla byt na Puerta Jerez. Ale pravdou je, že tradice zakryté tváře vysokou čapkou (ve španělštině capirone) se datuje až do období baroka. Symbolizuje to samozřejmě pokání a kajícnost. Někteří dokonce chodí bosí! A kde nazaretští berou svoje převleky? Někdo si je půjčuje, ale mnoho lidí si pořizuje svoje vlastní, a to není levná sranda. Jeden takový kompletní převlek může stát klidně 9 tisíc, ty luxusnější i třeba 40 tisíc. A pozor, nazaretským nemusí být nutně muž, dnes téměř každé bratrství přijímá i ženy, dokonce děti velmi často figurují v průvodu jako nazaretští.

Tyhle melody boys můžete potkat snad v každém španělském městě. Já si je jela prohlédnout i do Malagy. Ale největší koncentrace špičatých čapek, ježíšů a dalších najdete stoprocentně v Seville, nejvíce katolickém městě Španělska. A je to tu opravdu velká paráda. Význam procesí spočívá v žádání Boha v podstatě o povšimnutí. Je ten týden v roce, kdy lidé pomocí vyzdobených oltářů s náboženskými figurami (pasos) a zakrytých tváří kajícníků volají na Boha „jsme pořád tady, nezapomeň na nás“. V Seville nyní funguje asi 60 bratrství, která během týdne procházejí městem. Vše je pečlivě naplánováno, ulice jsou často zablokované právě pro tato procesí, policie je ve střehu, doprava kolabuje. Moje cesty Sevillou i Malagou byly proto velmi zábavné. Z cesty domů se stala jakási strategická hra, při níž jsem utíkala ulicemi a marně hledala alespoň jednu volnou. Pokaždé, když jsem uspěla, vidina domova se rozjasňovala, ale poté jsem zase narazila na další procesí. Ani nevím, pod kolika kříži a svícemi jsem se proplétala a o kolik dětí skoro zakopla.

Nejpodstatnější je noc ze čtvrtka na pátek, tzv. La Madruga. Španělé mají oba dva dny volno. Procesí vycházejí o půlnoci a pochodují městem až do poledne. Nejslavnější jsou procesí bratrství La Macarena a Esperanza de Triana. Ty čítají až tisíce nazaretských, kteří se valí z kostela třeba dvě hodiny. Davy lidí se scházejí u jejich kostelů i několik hodin před začátkem, mnozí jsou vybavení rozkládacími židličkami a pamlsky, jiní se takticky pohybují s procesím, aby vše měli z první ruky. Já, jakožto neznalá Češka, jsem se nijak nepřipravila a doufala, že se mi podaří urvat nějaké prima místo, kde budu fotit jako divá. No, ta dvacátá řada stála za to, od stání na špičkách mě ještě teď chytají křeče do lýtek. Vše ale přejde, když konečně člověk vidí zlatý nebo stříbrný oltář. Lidé okolo se křižují, někdo dokonce pláče, to celé podkresluje kapela se svou hudbou. Někdy pohřební, jindy více veselou.

V pátek ráno, po pár hodinách spánku, jsem čile vyskočila a jala se sledovat, jak se Virgen Macarena vrací po celonočním flámu zpět do své baziliky. Byly to krásné tři hodiny na přímém slunci a já jen litovala nazaretské v tmavých a těžkých čapkách, kteří rychlostí zhruba metr za 15 minut pochodovali do baziliky. A aby nebyl dav připraven o nějaké zážitky, oltář s Macarenou nosiči párkrát zanesli do baziliky jen tak na voko, aby ji pak zase vynesli ven jako takový přídavek pro publikum. Je to zkrátka velká show.

Bylo to krásné, ale bylo toho dost. Zpočátku mi vše připadalo velice zvláštní a také trochu nepříjemné, ale postupem času jsem si procesí oblíbila a zamilovala se do nazarenos. No jo, lásce neporučíš. Ale určitě to není pro každého – obrovské davy, kadidlo a často pohřební muzika není každého šálek tinta de verano. Pokud tedy uvažujete o návštěvě Španělska v tuto dobu, nejdříve si to dobře rozmyslete. Pak si to promyslete ještě víc. A jestli to opravdu chcete vidět tento velkolepý svátek, sledujte program celého týdne a pečlivě si naplánujte, kdy a kam půjdete. Může se totiž stát, že se přes davy a zablokované ulice nedostanete nikam. Když k tomu přičtete změny v dopravě, strávíte chozením po městě tak pětkrát více času, než byste chtěli. Ale je to zase dobré cvičení.