Dobrodružství z Córdoby

Při cestě do Córdoby jsem si poprvé vyzkoušela jet přes Blablacar. Pro ty, kdo to nezná – je to aplikace pro sdílenou jízdu autem. Když někdo někam jede a má volná místa v autě, může je přes tuto aplikaci nabídnout dalším lidem, kteří mají stejnou cestu. Vždy to vyjde levněji než vlak nebo autobus. Tuhle aplikaci můžu jen doporučit! I přes menší komplikace jsem s ní nadmíru spokojena. A co byly ty menší komplikace?

První nastala, když jsem si aplikaci stáhla. V Česku jsem ji nikdy nepoužívala, takže jsem ji stahovala až tady ve Španělsku. Byla v češtině, to bylo fajn. Zkusila jsem tedy zadat Sevilla – Córdoba. Ale nic se neobjevilo. Cože? Řekla jsem si, že asi v zadanou hodinu a den tam nikdo nejede. Tak jsem zkusila jiný den a jinou hodinu. Zase nic. To je trochu divné. Ale jelikož jsem neměla ponětí, jak moc lidi tuto appku využívají, stále jsem si myslela, že opravdu nikdo tento spoj nenabízí. Zkusila jsem i jiná města, o kterých jsem si myslela, že budou frekventovanější. Nicméně ani pak se nic neobjevilo. Což je divné. Možná se to používá jen k přepravě mezi velmi velkými městy.

Pak mě napadlo zkusit zadat česká města. A hle, pro Česko to fungovalo perfektně! Najednou to ukazovalo i jízdy jako Hradiště – Brno (jakože i pro malá města). Když jsem pak ze zajímavosti zkusila zadat nějakou náhodnou trasu mezi rakouskými městy, taky se nic neukázalo. Z toho jsem tedy usoudila, že to asi bude fungovat z nějakého důvodu jen pro Česko. Tak nic. Asi teda pojedu do Córdoby vlakem.

Pak mě ale osvítilos. Zkusila jsem si Blablacar otevřít na notebooku. Hádejte co! Tam to bylo španělsky a ukazovalo to spoje mezi každými městy, které jsem zadala. Záhada se sice nevyřešila, ale aspoň jsem si už mohla objednat jízdu přes Blablacar.

S tím se ale dostáváme k té první komplikaci. Jelikož jsem tu appku nemohla mít jednoduše v mobilu a zároveň jsem potřebovala komunikovat s řidiči přes appku, tak jsem si vlastně ten laptop musela vzít s sebou. V té době jsem ještě nevěděla, které všechny informace budu ke své jízdě potřebovat (jako například popis auta). Takže jsem pak vypadala dost vtipně, když jsem po Seville běhala s notebookem v rukách a snažila se najít správné místo vyzvednutí a zjistit jaké auto mám vlastně vyhlížet. Nevadí.

Druhá komplikace pramenila z mé vlastní hlouposti. Bylo to takhle. Nakonec se mi tedy naštěstí podařilo najíst správné místo vyzvednutí. Cesta k němu však byla náročná, jelikož už z rána bylo tak 50 stupňů ve stínu a já jsem k tomu jela na kole a navíc nestíhala, takže jsem přijela celá propocená (ještě že jsem si prozíravě sbalila tričko na převlečení). Přišla jsem teda na stanoviště a uviděla jsem tam čekat další dvě paní. Chtěla jsem se zeptat, zda taky jedou do Córdoby, nicméně to po ránu bylo dost těžké, jelikož můj mozek ještě spal. Nakonec se mi však podařilo vyplodit něco, co znělo jako „Vas a Córdoba?“ Což by mělo být „Jedete do Córdoby?“ Paní mi to odkývly a chtěly si povídat dál. Můj zděšený výraz v očích jim však prozradil, že jim nerozumím a že víc už ze sebe nevysoukám. Tak jsme tam spolu stály a já je pozorovala, jak si vykládají.

Za chvíli už přišla hodina vyzvednutí. Začala jsem se tedy rozhlížet po autu. Ke svému překvapení jsem se jich teda ještě zvládla zeptat, zda jedou se stejným pánem, jako já. Nicméně překvapivě řekly jiné jméno. Asi ze stejného místa jedou dvě auta.

Místo appky v mobilu jsem vytáhla svůj notebook z batohu (spolu asi s dalším milionem věcí, jelikož jsem ho zaskládala), abych se tedy podívala, jaké auto mám čekat. A tak jsme čekaly. 3 minuty zpoždění, 5 minut zpoždění, pořád nepřijel.

Nevím, jak dobře znáte španělské zvyklosti, ale chození na čas v domluvenou hodinu ve zvyku nemají. Většinou chodí tak o půl až hodinu později. Zajímalo mě, jestli to platí i při plánování cesty. Odhodlala jsem se tedy zkonstruovat další španělskou větu, abych se zeptala, zda běžně řidiči přijedou pozdě. Paní mi však řekly, že ne. A měly pravdu, auto přijelo pouze o deset minut později, což se asi ve Španělsku za zpoždění ani nepovažuje.

Nicméně to nebyl můj odvoz. Mé nové známé odjely a já jsem zůstala čekat sama. 15 minut zpoždění, 20 minut zpoždění, stále nic. Už jsem začala být nervózní, jestli jsem vůbec na správném místě. Řekla jsme si, že si to radši všechno ještě překontroluju a tak jsem si začala znovu pročítat informace k odjezdu. A hádejte, co jsem zjistila! Čas odjezdu byl až o půl hodiny později, než jsem si myslela! Nevím, jak se to stalo ale z nějakého důvodu jsem tam přijela o půl hodiny dříve. A to jsem si myslela, že nestíhám. Mohla jsem si ušetřit to zpocené tričko a nespěchat tak. Nevadí.

Córdoba jako taková je moc krásná. Jako vždycky jsem si moc informací předem nezjišťovala. Ale čekala jsem něco podobného Seville. Po ubytování (v hostelu s krásným poetickým názvem Puerta de la luna, neboli Dveře měsíce, což už tak poeticky nezní) jsem se vydala na prohlídku města po vlastní ose. Šla jsem prostě za nosem. Jako první jsem narazila na Židovskou čtvrť a taky na Čechy! Slyšet češtinu v cizině mě vždy potěší, ale mám problém se s nimi dát do řeči. Většinou se k nim neznám. Ale tentokrát to byla partička pár mladých lidí asi v mém věku a jeden z nich se mi docela líbil 😀 Tak jsem s nimi pár slov prohodila. Nicméně, jakmile řekl, že je tady na Erasmu a přijela ho navštívit jeho holka, přestal mě zajímat 😀

Tak jsem pokračovala v prohlídce opět sama. Vstoupila jsem tedy do Židovské čtvrti. A najednou jsem si připadala jak v těch filmech, jak někam vstoupíte, zavřou se za vámi dveře a začne být podezřelé ticho. Přesně takhle to tam vypadalo. Lidi najednou zmizeli. Nikdo se tam skoro neprocházel. Procházela jsem labyrintem úzkých uliček, sem tam jsem narazila na volně pobíhající kočku nebo dítě. Bylo to až děsivé. Ještě k tomu tam už bylo méně světla, jelikož slunce pomalu zapadalo. Do těch úzkých uliček s vysokými domy se ho ani přes den moc nedostane.

Říkala, jsem si, kde jsou všichni lidi? Na tohle nejsem zvyklá. V Seville jsou lidi všude. Pořád je někdo venku, ulice jsou vždy plné. Vyprázdní se maximálně kolem půlnoci, kdy se všichni přesunou z venkovních zahrádek do nočních klubů.

Každopádně mě ty prázdné ulice v Córdobě překvapily. Když jsem se dostala více do centra, tak se samozřejmě naplnily. Nicméně jak přicházel večer, ulice opět řídly. Rozhodla jsem se přijít na kloub této záhadě, tak jsem se pustila do průzkumu. Otevřela jsem si google mapy, abych zjistila, kde se vlastně pohybuju. Ano, byla jsem mimo centrum. Teda, podle zalidnění na google mapách bylo za centrum považováno pouze okolí mešito-katedrály a Alcazaru, který je hned vedle ní. Jak jsem se později přesvědčila, tam to žilo. Ale pokud se vzdálíte jen na pár kroků, hned se to vylidňuje. A pak jsem se ještě podívala na počet obyvatel. Zjistila jsem, že Córdoba má dvakrát méně obyvatel než Sevilla. Je to vlastně takové Brno. Tím se to vysvětluje.

Na první večer jsem neměla naplánováno nic konkrétního. Jen se zkrátka ztratit v uličkách Córdoby a tím ji co nejlépe prozkoumat. Ztratit se ve městě je můj nejoblíbenější způsob poznávání města. Narazíte tak na místa, která jsou většinou před běžnými turisty ukryta. Co jsem v ten večer našla já?

Moc krásné bylo procházet se úzkými bílými uličkami s kamennou dlažbou a domy s roztomilými malými okénky a dřevěnými dveřmi. Zajímavostí je, že téměř všechny domy, které jsem tady ve Španělsku viděla, mají mříže. Dokonce nezáleží na výšce, ve které ta okna jsou. Když se na to zeptám místních, většina z nich už nezná důvod, proč se kdysi mříže do oken připevňovaly. Obecný předpoklad je, že je to proti zlodějům. Takže když pak v jednom takovém domě bydlíte, připadáte si jako ve vězení.

Další věc, kterou si hned na místních městských domech všimnete, je, že jsou většinou bílé. Vedle toho, že když bílou omítku zkombinujete třeba se zlatými ozdobami, tak to vypadá tak honosně, to má také velmi praktický důvod. Tentokrát je to ochrana před horkem. Bílá barva odráží paprsky slunce, takže je pak uvnitř menší horko (omlouvám se za neodborné fyzikální vysvětlení). 

A důvod, proč jsou tady uličky tak úzké? Taky ochrana před slunce. Domy se schválně stavěly blízko u sebe, aby se snížil interval, ve kterém bude na ulici přímo svítit slunce. Ono se to možná teď zdá na hlavu postavené, že? Proč by někdo nechtěl, aby na ulici nesvítilo slunce. Ale věřte mi, v létě se tady na jihu nedá přežít. Lidé jsou rádi za každý úkryt před sluncem.

Další, co jsem objevila, nebyla tentokrát památka, ani nějaká věc. Byl to člověk. Upřímně, díky tomuto objevu můj večer dopadl úplně nejlíp, jak mohl, a zároveň jak bych to nejméně očekávala.

Jak jsem říkala, neměla jsem na večer nic naplánováno, ale zároveň jsem ten večer nechtěla strávit v hostelu na mobilu. Říkala jsem si, že by bylo fajn slyšet nějakou živou hudbu, třeba bude hrát někdo v nějakém baru. Žádný bar s živou hudbou jsem sice nenašla, ale jak jsem se vrátila zpátky do centra, už byla celkem tma, na mostě poblíž jsem uslyšela někoho hrát na kytaru a zpívat. Šla jsem tedy blíž.

Byl to nějaký pouliční zpěvák. Ale musím uznat, že hrál moc dobře. Jeho zpěv se mi taky líbil. Tak jsem si řekla, že to je vlastně to, co hledám! Živý koncert, ještě k tomu zadarmo! Tak jsem si sedla na most naproti něho a užívala si tento soukromý koncert. Bylo to moc fajn! Říkala jsem si, že možná, když tam zůstanu sedět déle, přidají se ke mě i další lidé a vytvoříme tak fajn obecenstvo.

A měla jsem pravdu. Po čase se ke mě přidala milá rodinka s malým dítětem, pak další rodinka se staršími dětmi. Věřím, že jsme panu zpěvákovi udělali radost. Po deseti minutách poslechu jsem taky šla hodit dvě eura do obalu na kytaru a navázala oční kontakt. Když pak přestal hrát, dali jsme se do řeči. Sice mě to stálo hodně odvahy, ale zvládla jsem to 😀

Dozvěděla jsem se, že pan zpěvák je písničkář, hraje jen svou vlastní hudbu. A na popud jeho fanoušků z mostu (jelikož tady na tom mostě hraje nejčastěji) vydal i své první album. Když zrovna nehraje na mostě, je učitel na prvním stupni a specializuje se na hudebku a angličtinu (díky tomu jsem s ním vlastně byla schopna komunikovat, protože jinak by asi anglicky neuměl – jako většina Španělů).

Po chvilce se zase vrátil k hraní a já ke svému čestnému místu v první řadě naproti němu. Nakonec jsem tam zůstala poslouchat už jen já a jedna další paní. Tu paní jsem pak poprosila, jestli by mě s ním mohla vyfotit na památku na tento nečekaně super večer.

Pan muzikant se mi začínal líbit. Já mám ráda muzikanty, a když se z nich vyklubou ještě učitelé a ještě k tomu na prvním stupni (jako jsem já), tak se mi začínají nasazovat růžové brýle a začínám cítit motýlky v břiše. Takže jsem sebrala ten zbytek odvahy, co mi zbyl a pozvala ho na pivo. Jenže to by byla přece nuda, kdyby to skončilo takovým šťastným koncem, že? A hlavně by to nesedělo ke mě, jelikož v mém případě to téměř nikdy nekončí šťastným koncem 😀

Nakonec se tedy ukázalo, že ta paní, která nás fotila, je jeho přítelkyně a zrovna na něj čekala, aby mohli jít spolu na večeři 😀 (miluju nepředvídatelnost svého života!). Ale pozvali mě, abych šla na tu večeři s nimi 😀 Být třetí kolo u vozu mi stejně jde vždy nejlíp 😀

Ale musím říct, že to byl parádní večer. Ukázali mi tradiční jídla z Córdoby, objednali jsme si tak milion chodů a celou dobu si vykládali. A na závěr to pan muzikant za mě i zaplatil a oba mě doprovodili až k mému hostelu (ano, mami, nešla jsem o půlnoci sama městem, neboj 🙂 ).

Druhý den jsem zase prožila ve městě, tentokrát už s plánem si projít všechny možné památky, které Córdoba nabízí. Podívala jsem se tedy do již zmiňované mešito-katedrály.

Mešito-katedrály jsou zvláštní úkaz vyskytující se hojně tady na jihu Španělska. Jde vlastně o chrám, který byl původně muslimskou mešitou, ale později byl přestavěn v křesťanskou katedrálu. Dělo se tak proto, že tenhle jih Španělska byl po mnoha staletí okupován muslimy ze severu Afriky. 

Samozřejmě, že katoličtí panovníci ze zbytku Španělska se snažili toto území dobýt zpátky, úplně se jim to podařilo ale až na konci 15. století. Tento počin je označován jako tzv. Rekonkvista (trochu jsem to počeštila, pro lepší čtení). Znamená to „znovudobytí“. Muslimové museli buď odejít, nebo přejít na křesťanskou víru. To samé se dělo i se židy, kteří tady po celou dobu muslimské éry žili v míru vedle křesťanů i muslimů. Až teď byly všichni nuceni buď přijmout křesťanství, nebo odejít.

Nastalo totiž období tzv. Španělské inkvizice (což je považováno za nejtemnější období španělských dějin). Pro lepší představu bych Španělskou inkvizici přirovnala k pro nás více známému gestapu nebo KGB (tedy instituce „ochránců zákona“ dle tehdejších norem). Španělská inkvizice působila přímo pod panovníkem, už ne pod papežem. Měla za úkol „chránit“ španělské křesťany před kacířstvím a herezí. To je právě to období známého „upalování čarodějnic“.

Zpět ale k naší mešito-katedrále. Určitě vám přijde logické, že když se jedno náboženství snaží vytlačit druhé, tak z logiky věci by mělo přijít bourání jeho staveb a odstraňování všeho, co by to původní náboženství připomínalo. Jak mi ale jedna paní průvodkyně důvtipně vysvětlila, Španělé byli „líní“ bourat to staré a pak stavět na stejném místě něco nového. Oni zkrátka přestavili to staré. A právě v Córdobě z toho vznikl velmi zajímavý úkaz. Chrám, který slučuje dvě náboženství. V jednu chvíli se procházíte prostory mešity pod typickými klenbami zdobenými červeno-bílými pruhy, ale najednou před sebou uvidíte obraz ukřižování Ježíše. Celý vnitřek tohoto chrámu je jeden otevřený prostor, jen se v podstatě mění zdobení stěn.

Procházet se uvnitř bylo pro mě jako cestování prostorem. V jedu chvíli jsem se nacházela v křesťanské Evropě a za chvíli jsem se objevila v muslimském Maroku. Fascinující!

A v srdci tohoto velkého prostoru byla vestavěna hlavní loď katedrály s oltářem, svatostánkem, lavicemi pro lidi a presbytářem s místy na sezení pro další kněží a biskupy (taková ta od pohledu nepohodlná dřevěná místa k sezení). Přesně taková, jak ji znáte z jiných katedrál v naší střední Evropě. Prostě něco, co musíte zažít!

Mým dalším zastavením byl Alcazar de Córdoba. Celým jménem Alcazar de los Reyes cristianos. Slovo Alcazar pochází z arabštiny a znamená hrad. V každém městě tady na jihu Španělska najdete nějaký Alcazar. Protože všude měli tehdejší panovníci nějaké sídlo (hrad) na přespání.

A co znamená „de los reyes cristianos“? „Reyes“ jsou panovníci (s tím spojené slovo „real“ neznamená jen „reálný“, jak bychom to očekávali, ale hlavně něco jako „královský“), „cristianos“ znamená křesťanští. Takže tato budova se v překladu nazývá Zámek křesťanských panovníků.

Zevnitř tyto alcazary vypadají dost podobně jeden druhému. Nejsou to jak naše hrady, kde je každá místnost vybavena koberci, zdobenými křesly a obrazy. Místní jsou jiné. Opět se v nich hodně zrcadlí arabská kultura. Mají hodně otevřeného prostoru, dlaždicovou podlahu a všude jsou sloupy. Zdi zdobí kachličky s nejrůznějšími ornamenty. Pak tam ale samozřejmě můžeme najít místnosti, které se už více podobají našim evropským hradům. Ale to nejdůležitější je, že každý alcazar má svou obří zahradu. 

Já prostě miluju zdejší zahrady a parky! Protože v nich mají pomerančovníky! Tzv. „naranjos“ (čti naranchos). Pomerančovníky a palmy dodávají danému místu exotický nádech. Teda pokud jsou pomeranče už oranžové. V každé místní zahradě najdete také několik fontán nejrůznějších tvarů. A samozřejmě záhony s barevnými květinami. To je zkrátka něco pro mě. Nevím, jak to udělali, ale občas na mě místní zahrady působí jako džungle. Že si tam vše roste, jak chce. Ale tento chaos džungle pak na druhou stranu vyrovnávají upravené záhony a živé ploty. Je to krásná kombinace. A když vám tam vsadí pávy, tak je vše perfektní a chcete se tam nastěhovat!

Místní Alcazar je ale z jistého důvodu významný. Právě tady se poprvé Kryštof Kolumbus setkal s tehdejšími panovníky Isabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským, aby je požádal o svolení vyplout na moře pod španělskou vlajkou a hledat cestu do Indie ze západu. To se stalo v roce 1486.

Pokud se vám to zdá divné, protože víte, že Amerika byla objevena až v roce 1492, tak se divíte správně. Opravdu do Ameriky neplul 6 let. Pouze 2 měsíce. A to až právě od srpna do začátku října 1492. Kolumbus totiž tehdejší vládce musel o svolení žádat několikrát. Nakonec tedy po šesti letech přesvědčování svolili a díky tomu se stali nejmocnějšími panovníky ve španělské historii. Mimo jiné mají Kolumbus s Isabelou a Ferdinandem v zahradách córdobského alcazaru moc hezké sousoší 🙂

Poslední zastavení, které bych vám ráda popsala, jsou tzv. patios, neboli nádvoříčka. Tady v Andalusii se často setkáte se zajímavým architektonickým jevem, kdy se větší a velké budovy staví do tvaru čtverce nebo obdélníku s otevřeným nádvoříčkem uprostřed. Jsou takhle navrženy školy, alcazary (hrady), bytové a i některé rodinné domy. S tímto jevem se hezky můžete seznámit právě v Córdobě, jelikož tady z toho udělali turistickou atrakci.

Představte si menší nádvoříčko, například takové, s jakými se potkáváme v našich hradech. Jeho střed většinou zdobí menší fontánka nebo jiný vodní prvek a lemují ho arkádové balkony s vchodovými dveřmi do jednotlivých bytů. Tohle nádvoří totiž sdílí několik rodin. Byl to prostor pro setkávání, zdroj pitné vody, ale také jako útočiště v průběhu horkých letních dnů. A tohle je právě ten důvod, proč jsou tak zajímavá a známá.

V dobách, kdy ještě neexistovaly klimatizace, si lidé od horka pomáhali různě, ale hlavně vynalézavě. Právě na tato patia začali úmyslně umisťovat větší množství květináčů s rostlinami. Využívali tím přirozený způsob ochlazování okolí. Rostliny nejenom že vstřebávají sluneční záření pro fotosyntézu, ale také vytváří stín a zvlhčují prostředí tím, že se z nich vypařuje voda. Takto lidé dosáhli příjemného prostředí, kde se schovávali v horkých dnech, které tady trvají od dubna do října.

Tehdejší lidé ale nezůstali jen u obyčejných květináčů na zemi. Předpokládám, že ta horka musela být opravdu ubíjející, jelikož začali zavěšovat květináče i na zdi. Materiál, ze kterých jsou ty květináče vyrobeny, prý funguje jako izolace stěn. Takže napomáhají udržovat teplo uvnitř, když venku je zrovna zima, a naopak chladněji uvnitř, když venku je na umřítí. Takže když se dneska přijdete podívat na tato patia v Córdobě, spadne vám čelist. To, co tam lidé za ta léta vytvořili, je neskutečná nádhera. Vřele doporučuji všem milovníkům květin a zahradničení. Všechny zdi jsou pokryty barevnými květináči a v nich ještě barevnějšími květinky. Je to takový malý ráj uvnitř vašeho domu.

Jak už jsem se zmiňovala výše, lidi z toho samozřejmě udělali turistickou atrakci, takže v dnešní době to už má hlavně dekorační charakter. Ale stojí to za to. Místní dokonce pořádají každý květen soutěž o nejkrásnější patio. Je to opravdu krásné květinové umění.

A to je vše. Tohle byla moje Córdoba.