S dětmi se učím češtinu trochu jinak, než je běžné ve školách v Česku. Neučím totiž podle jedné konkrétní učebnice. Učebnicemi se inspiruji při plánování hodin, ale ve třídě dávám přednost živému, hravému a zážitkovému učení, Kombinuji různé zdroje učebnic, vlastní nápady, obrázky, pohyb a hlavně zapojuji děti do výuky co nejvíce aktivně.
V tomto článku bych ráda přiblížila, jak takové hodiny češtiny probíhají, co v nich děláme a proč.
I když to občas vypadá jako hraní, ve skutečnosti se toho děti naučí opravdu hodně – a často ani nevnímají, že se učí.
1. Čeština v pohybu – učíme se celým tělem
Malé děti se nejlépe učí tím, co vidí, slyší a hlavně prožijí na vlastní kůži. Proto využívám různé pohybové aktivity: děti poslouchají pokyny a plní je – třeba „Dej si ruku na hlavu“, „Sedni si“, „Otoč se třikrát“.
Když se učíme barvy, děti hledají ve třídě předměty, které jsou např. červené. Při procvičování částí těla tančíme, zpíváme a ukazujeme.
Konkrétní hry:
Co se tím učí: základní slovesa a slovní zásobu, porozumění jednoduchým pokynům, orientaci v prostoru, spontánní reakce.
2. Hrajeme si na obchod, restauraci nebo školu
V hodinách vytváříme reálné situace ze života.
Hra na obchod
Každé dítě si vybere, jestli bude zákazník nebo prodavač. Používáme jednoduché věty:
– „Dobrý den, co si přejete?“
– „Jedno jablko, prosím.“
– „Deset korun, děkuji.“
Děti nakupují ovoce, zeleninu, hračky nebo oblečení podle připravených kartiček. Trénují tak slovní zásobu i běžné fráze.
Hra na restauraci
Děti tvoří jídelní lístek a učí se slovíčka jako „polévka“, „pití“, „hlavní jídlo“, ale i jednoduchou konverzaci:
– „Co si dáte k pití?“
– „Dám si čaj.“
– „Dobrou chuť!“
Hra na školu
Děti se střídají v roli učitele a žáků. Píší, dávají pokyny a odpovídají na otázky – např. „jakou máš barvu trička?“ Zábavně si tak procvičí věty, které v běžné hodině uslyší.
3. Vymýšlíme vlastní příběhy
Často tvoříme příběhy pomocí obrázků – třeba nakreslím na papír kočku, déšť a dům a ptám se:
„Co se asi stalo?“ Já začnu: – „Byla jednou jedna kočka. Bydlela ve velkém domě. Jednoho dne začalo pršet…“ A děti příběh společně doplňují – nahlas nebo pomocí kresby.
Jak tvoříme:
Fantazie bez hranic:
Vznikají příběhy o mluvících stromech, kočkách, které umějí řídit auto, nebo domech, které se schovávají před deštěm. A právě v těchto chvílích děti často použijí slova, která se naučily.
Co se tím učí:
Tvořit věty, navazovat myšlenky, rozvíjet slovní zásobu a hlavně – nebát se mluvit a chybovat. Jazyk se tak učí přirozeně, s radostí a vlastní invencí. Děti mohou příběh ilustrovat, zapsat nebo zkusit zahrát. Fantazie je u toho velmi vítaná – a jazyk se učí přirozeně, aniž by si to uvědomovaly.
4. Používáme reálné předměty
Děti nejlépe reagují na věci, které si mohou osahat, vidět, přivonět k nim. Proto do hodin často nosím běžné předměty jako ponožku, jablko, hrníček, kartáček, lžíci, klíč… Děti je postupně pojmenovávají a popisují:
– „Je to měkké.“
– „Používám to večer.“
– „Je to červené a sladké.“
Hra „Co si vezmu do kufru?“
Děti si vybírají z předmětů ty, které by si vzaly na výlet, k moři nebo do školy. Učí se přitom vysvětlovat své volby:
– „Vezmu si kartáček, protože si s ním čistím zuby.“
– „Nevezmu si hrníček, protože ho mám doma.“
Hra „Magický předmět“
Děti si vyberou jeden předmět a vymyslí o něm krátký příběh – třeba o kouzelné ponožce nebo jablku, které mluví. Mohou také předměty použít jako rekvizity při hraní scénky.
Co se tím učí:
Popisování věcí, přídavná jména, otázky typu „Co to je?“, „Na co to slouží?“, a zároveň rozvíjejí tvořivost, logiku i schopnost samostatně mluvit.
5. Obrázkové kartičky a hry
Obrázkové kartičky jsou skvělý pomocník pro výuku – děti s nimi pracují aktivně a s chutí. Mám připravené sady s tématy jako zvířata, jídlo, oblečení, dopravní prostředky, počasí a další.
Co s kartičkami děláme:
Co se tím učí:
Slovní zásoba, tvoření vět, logické myšlení, vyprávění a přirozené mluvení. Kartičky jsou navíc zábavné a děti je berou jako hru, ne jako učení.
+1. Atmosféra a vztahy jsou základ
Nejdůležitější není metoda, ale to, jak se děti v hodině cítí. Věřím, že když se nebojí mluvit, chybovat a cítí se bezpečně, učí se nejvíc.
Možná si nezapamatují všechna slovíčka hned, ale odnesou si radost z jazyka, pocit úspěchu a chuť pokračovat. A právě to je pro mě úspěch.
Pro rodiče na závěr: Co si děti z těchto hodin odnášejí?
• Učí se aktivně a v pohybu, ne jen vsedě.
• Objevují jazyk v běžných situacích, ne biflováním.
• Rozvíjejí hlavně mluvení, porozumění a reakce.
• Jsou samy sebou – smějí se, tvoří, spolupracují.
Čeština pro mě není jen předmět, ale prostředek porozumění, sdílení emocí a spojení s rodinou a kulturou.
Učit ji ve španělské škole je radost i výzva – a proto se snažím, aby byla živá, hravá a smysluplná.
Práce bez učebnic vyžaduje víc příprav, ale výsledek stojí za to.
Když děti spontánně řeknou „mám hlad“, „to je moje!“, nebo se smějí při hře, vím, že si neodnášejí jen slovíčka – ale vztah k jazyku. A právě to je to nejcennější.
Těším se na další společné příběhy – česky, hravě a s radostí.