Čeština pod širým nebem

Na našich hodinách si často nevystačíme pouze se čtyřmi stěnami. Často se rozhodneme jít ven, kde u dětí probíhá úplně jiný způsob učení a vnímání. V tomto článku se dozvíte, jak škola venku probíhá a jaké přináší výhody pro výuku češtiny.

Co je škola venku?

Děti se učí venku, v přírodním prostředí, místo v klasické třídě, nebo doma. Neznamená to ale jen přesun na lavičku v parku – jde o aktivní učení skrze zkušenost, smysly a interakci s okolím. Na našich hodinách se sice zaměřujeme pouze na český jazyk – čtení, psaní, mluvení – ale právě tyto oblasti se dají venku obohatit a oživit způsobem, který ve třídě často nejde.

Pro koho je výuka venku vhodná?

Výuka venku je vhodná téměř pro každého – malí i velcí, začátečníci i pokročilí, jednotlivci i malé skupinky. Pro děti, které potřebují více pohybu, i pro ty, které jsou zvídavé a vnímají detaily.

A obzvlášť skvěle funguje pro bilingvní děti a také pro ty, které se učí češtinu jako druhý jazyk – protože se učí přirozeně, konkrétně, propojeně se světem kolem sebe. Když držíte v ruce šišku, list nebo kamínek, snáz si vybavíte, co to vlastně je.

Výhody školy venku

Věci, o kterých mluvíme, máme přímo před sebou: strom, šiška, nebe, list, květ, mravenec. Slovní zásoba není odtržená od reality, ale propojená se skutečnými zážitky. Navíc mimika, gesta a konkrétní ukázky usnadňují porozumění i výslovnost.

Venkovní prostředí také pomáhá překonat ostych – děti se tolik nebojí mluvit a čeština stává součástí hry, výpravy nebo příběhu.

I v malých skupinách nebo při výuce jednoho žáka přináší výuka venku řadu výhod:

• Zlepšení soustředění – nové prostředí děti stimuluje, ale zároveň uvolňuje. Méně rušivých vlivů, více přirozené pozornosti.
• Zdraví a pohyb – učení v pohybu podporuje nejen fyzické zdraví, ale i psychickou pohodu.
• Rozvoj slovní zásoby a komunikace – venkovní prostředí přirozeně nabízí bohatší jazykové situace a inspirace.
• Kreativita a řešení problémů – práce s reálným světem nutí děti přemýšlet v souvislostech, přizpůsobovat se a tvořit.

Nebudou děti rozptýlené?
Právě naopak. Mnoho dětí se venku soustředí lépe – příroda přirozeně stimuluje pozornost a zároveň uklidňuje. Důležité je mít jasnou strukturu a pravidla, která se dodržují i venku. Výuka pak plyne přirozeně.

Jak češtinu učíme venku?

Zde jsou některé aktivity, které venku fungují skvěle:

• Lov na slova: Hledáme česká slova schovaná v přírodě – na kartičkách. Dítě slovo přečte a pak vymyslí větu nebo příběh. Přitom trénujeme i pravopis: třeba určujeme, zda se píše i/y, poznáváme tvrdé a měkké souhlásky, nebo rozlišujeme význam slov podle u/ú/ů.
• Popis krajiny: Trénujeme přídavná jména, rozvité věty a smyslový jazyk – jak to vypadá, co slyšíme, co cítíme? Do popisů vědomě zapojujeme slova s pravopisnými jevy: děti vysvětlují, proč se píše právě mě/mně, nebo hledají slova, kde se mění význam podle délky samohlásky.
• Čtení nahlas pod stromem: Nové prostředí dodává čtení jinou atmosféru. Někdy i dramatizujeme, hrajeme si na postavy z příběhů. A také zastavujeme u slov s chytáky: proč je v tom slově y? A jak se vysloví slovo s ú uprostřed?
• Básničky v pohybu: Rytmus veršů a jazykolamů se dá skvěle propojit s chůzí, hrou nebo skákáním – čeština se učí tělem. Rytmus veršů a jazykolamů v kombinaci s pohybem pomáhá zapamatovat si i složitější gramatické jevy – shodu přísudku s podmětem, tvrdé/měkké vzory podstatných jmen, nebo třeba skloňování slov s výjimkami.
• Slovníček z výpravy: Každé dítě si vezme papír a zapisuje co nejvíce slov, která vidí, slyší, cítí nebo která ho zaujmou. Na konci hodiny každý vybere 3–5 slov a vytvoří z nich větu, básničku nebo krátký příběh.
• Popiš, co nevidíš: Děti si ve dvojicích vyberou objekt v přírodě (např. strom, kámen, hnízdo). Jeden z dvojice zavře oči, druhý popisuje co nejpřesněji – vzhled, barvu, velikost, tvar… Poté si vymění role. Skvělý trénink pro přídavná jména a přesné vyjadřování.
• Abecední výzva: Najděte venku předměty, které začínají na každé písmeno abecedy – nebo alespoň co nejvíc z nich (A – auto, B – bodlák, C – cedule…). Zapsaná slova pak mohou děti roztřídit podle tvrdých/měkkých souhlásek, vyznačit i/y apod.
• Gramatická štafeta: Na kartičky učitel napíše různé gramatické jevy (např. slovo s y po tvrdé souhlásce, přídavné jméno, slovo s ú uprostřed, sloveso v minulém čase, podstatné jméno rodu ženského, apod.). Kartičky se rozmístí v okolí a děti je hledají. Po nalezení musí ke každé kartičce říct nebo napsat slovo, které odpovídá zadání.
• Slovní stopy: Učitel rozmístí venku papírky/slova tak, aby vytvořily stopovanou. Na každém stanovišti je úkol – např. vymyslet větu s tvrdými souhláskami, urči vzor podstatného jména, přepiš slovo do správného tvaru nebo napiš pokračování příběhu.

Tipy pro rodiče a učitele

• Není třeba nic složitého – často stačí malý plán, papíry, tužka a ochota „jít ven“.
• Reagujte na okolí – co dnes slyšíme? Co vidíme? Co můžeme popsat, spočítat, zaznamenat?
• Nebojte se improvizace – venkovní prostředí často samo nabídne nové nápady.
• Pracujte v rytmu – využijte pohyb (např. rytmizaci veršů, chůzi s básničkami).
• Zachovejte strukturu – i venku je dobré mít jasný začátek, úkol a zakončení hodiny.

Učení venku je víc než jen změna prostředí. Je to změna přístupu, která rozvíjí nejen jazyk, ale i vztah k přírodě, vnímání, sebevědomí a radost z poznávání.

Pokud hledáte cestu, jak výuku češtiny oživit, přirozeně propojit s pohybem, emocemi a reálným světem – škola venku může být tím správným krokem.