Osobnosti, které zachránily češtinu

Při běžné každodenní konverzaci si málokdy uvědomíme jednu zásadní věc: chybělo jen málo a mluvili bychom dnes pravděpodobně německy. O to více bychom si měli češtinu hýčkat. I v současnosti se totiž do českého projevu přirozeně pletou výrazy z jiných jazyků. Přitom před dvěma staletími bojovala o samotné přežití.

Na přelomu 18. a 19. století byla totiž v podobné situaci jako jazyky mnoha dnešních menšin. Čeština se stala řečí venkova a domácností, zatímco ve školách, na úřadech a ve společnosti vládla němčina. Za to, že dnes můžeme česky nejen mluvit s rodinou, ale i číst skvělou literaturu a předávat tento jazyk dalším generacím, vděčíme hrstce lidí. Kdo jsou ti, kterým vděčíme za náš jazyk?

Josef Dobrovský

Na přelomu 18. a 19. století je čeština v troskách a Josef Dobrovský se rozhodne, že tento umírající jazyk alespoň vědecky popíše, než definitivně zmizí. Úsměvný paradox na Dobrovském je, že sám nevěřil v úspěšné znovuzrození češtiny jako plnohodnotného jazyka. Své odborné texty psal zásadně německy nebo latinsky. Přesto to byl on, kdo položil pevné základy. Napsal podrobnou českou gramatiku a ukotvil pravidla. Z jeho poznatků se stal odrazový můstek pro obrozence.

Josef Jungmann

Zatímco Dobrovský dal češtině pevná pravidla, Jungmann ji obohatil o rozsáhlou slovní zásobu. Jungmann naopak věřil, že čeština může být moderním jazykem schopným vyjádřit ty nejsložitější myšlenky. K tomu ale chyběla slova, a tak je začal tvořit a sbírat.

Jeho životním dílem je monumentální pětidílný Slovník česko-německý, do kterého shromáždil neuvěřitelných 120 tisíc slov. Kde česká slova chyběla, tam si je vypůjčil z jiných slovanských jazyků a počeštil je. Případně je rovnou vymyslel. Jungmann je důvodem, proč dnes v chemii či fyzice nemusíme používat německé a latinské výrazy.

Karel Havlíček Borovský a Božena Němcová

Když máte gramatiku a slovník, potřebujete, aby jazykem začali lidé skutečně žít. O to se postarala generace spisovatelů a novinářů v polovině 19. století.

Karel Havlíček Borovský ukázal, že čeština umí být ostrá, břitká a ironická. Jeho epigramy a novinové články dokázaly, že český jazyk se skvěle hodí pro moderní politickou satiru a žurnalistiku. Božena Němcová naopak ve své Babičce a pohádkách předvedla, jak je náš jazyk zpěvný a emocionálně bohatý.

Bratři Čapkové a Vladislav Vančura

Posuneme-li se do 20. století, zjistíme, že obrozenecká čeština byla občas až příliš škrobená a knižní. O to, abychom dnes mluvili a psali přirozeně, se postarala meziválečná literární generace.

Karel Čapek a jeho bratr Josef přinesli do literatury hovorový jazyk. Ukázali, že obyčejná mluva, drobná slovíčka a běžné idiomy mají literární hodnotu. Vytvořili češtinu neuvěřitelně hravou a lehkou. Vladislav Vančura si zase pohrával s archaismy a spojil je s moderními slovy, čímž ukázal, že čeština toho snese hodně.

Až budete příště hledat ten nejpřesnější český výraz, vzpomeňte si, že mluvíte jazykem, který před zánikem zachránila hrstka nadšenců a literátů. Čeština není samozřejmostí, je to vybojovaný poklad, který máme tu čest dodnes používat.

Zdroje:

LEHÁR, Jan, 1998. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Lidové noviny.

ujc.cas.cz  

ucl.cas.cz