Výlet do historie českého jazyka

Při osvojování češtiny, obzvláště v bilingvním prostředí, narážejí děti na pravidla, která na první pohled nedávají žádný smysl. Často můžeme slýchat dotaz: „A proč je to takhle?“ Odpověď, že jde o pouhou gramatiku, je sice nejjednodušší, ale připravuje nás o možnost dětem ukázat skryté souvislosti.

Většina těchto zdánlivě nesmyslných pravidel představuje historický vývoj češtiny. Jazyk je neustále se vyvíjející systém a mnohé dnešní složité poučky jsou jen pozůstatkem toho, jak naši předkové před stovkami let mluvili a psali. Nahlédnutí do historie tak může dětem pomoci pochopit, jak náš jazyk doopravdy funguje.

Záhada mizejících samohlásek

Jedním z nejběžnějších jevů, se kterým se děti setkávají, je vypadávání nebo vkládání hlásky „e“ při skloňování. Zatímco v prvním pádě říkáme PES či SEN, ve druhém pádě hláska mizí a tvar se mění na BEZ PSA nebo BEZ SNU. Proč k tomu dochází?

Odpověď najdeme v praslovanštině, která pro tyto případy používala specifické, velmi zredukované hlásky zvané jery. Jejich výslovnost byla velmi krátká a nevýrazná. Zhruba od 10. století však začalo v jazyce docházet k velkým změnám. S tendencí k plynulejší mluvě se tyto jery buď zcela vytratily, nebo se naopak plně vokalizovaly. Vzhledem k tomu, že se slova skloňovala a jery se v nich nacházely na různých pozicích, ustálil se stav, kdy v některých tvarech slova samohláska zůstala (pes), zatímco v jiných trvale zanikla (psa).

Proč píšeme kroužek nad Ů?

Český pravopis nabízí i další historický paradox, a to je existence písmen Ú a Ů. Ačkoliv znějí v dnešní době zcela identicky, jejich grafická podoba se liší, a pro školáky tak představují častý zdroj chyb.

Příčina tohoto jevu spočívá ve středověkém hláskosloví a tehdejší písařské praxi. Ve staré češtině se slova jako KŮŇ nebo DŮM nevyslovovala s dlouhým „ú“, ale s dlouhým „ó“ (kón a dóm). Během 14. a 15. století se výslovnost začala posouvat a z dlouhého „ó“ se stala dvojhláska „uo“ (kuoň, duom).

Středověcí písaři začali přemýšlet, jak zápis této nové dvojhlásky zkrátit. Začali proto psát malé písmeno „o“ přímo nad písmeno „u“. Přestože se výslovnost v následujících staletích posunula až k dnešnímu hláskovému „ú“, tento grafický symbol, kroužek jakožto pozůstatek původního „o“, se v našem pravopisu zachoval dodnes.

Společný základ v latině

Pro bilingvní děti, které vyrůstají ve španělském prostředí, je objevování jazykových podobností obrovským přínosem. Řada slov, se kterými se běžně setkávají ve španělštině, má totiž s češtinou společný latinský základ. Krásným příkladem je španělské slovo escuela a naše české slovo škola, obě se vyvinula z latinského výrazu schola.

Zároveň se můžeme pochlubit i opačným procesem, kdy čeština obohatila světové slovníky. Nejznámějším příkladem je slovo robot. Světu ho představil Karel Čapek ve svém dramatu R.U.R., ale autorem byl jeho bratr Josef, který jej odvodil od staršího českého výrazu robota (označujícího těžkou nevolnickou práci).

Zdroje:

LAMPRECHT, Arnošt; ŠLOSAR, Dušan a BAUER, Jaroslav, 1977. Historický vývoj češtiny. Praha.

LAMPRECHT, Arnošt, 1986. Historická mluvnice češtiny. Praha.