Z deníku stážistky: Feria de Abril, nebo český máj? Aneb slavit se musí!

Trávit na jihu Španělska jaro má jednu výhodu – Feria, která se vždy koná dva týdny po Velikonocích. Těch čtrnáct dnů slouží k odpočinku a načerpání sil z náročných Velikonoc na ještě náročnější týdenní fiestu. Mezitím v Česku se pomalu probouzí jaro a malá naděje na teplo. Letos jsou tyto naděje velmi malé, ale stále jsou. Jak vykouknou první paprsky sluníčka, otevírají se zahrádky a srdce lidí. Jaro je tu!

Začneme jarem ve Španělsku. Folklorní slavnost Feria de Abril má původ v pouličních trzích a skutečně to tak i dnes vypadá, jen prodejce zvířat a knih a kdo ví čeho ještě nahradili číšníci s rebujitem, typickým nápojem z manzanilly a limonády. Co ale z původního trhu zůstalo, jsou koňské povozy, které můžete vidět celý den jezdit ulicemi čtvrtě Los Remedios v Trianě. Ženy si oblečou tradiční dlouhé šaty na flamenco a muži oblek a společně tančí tradiční tanec Sevillanas, je to zkrátka velkolepá podívaná. Španělé slaví hodně a rádi.

Naproti tomu v Česku ještě částečně vládne zimní spánek a nikdo nemá touhu se cpát do kostýmu a celý týden nezřízeně pít a tančit. Tedy, někdo možná ano, ale většinově to není koníček. To se ale mění s posledním dubem, kdy ze svých brlohů vylézají unavení a nabalení Češi s vidinou malé jarní oslavičky pálení čarodějnic. Morbidita zde nemá své místo, nikomu nejde o upalování hadrových čarodějnic, ale hlavně o ten oheň, opečené buřty a vychlazené pivo. A tak se po dlouhých měsících fotbalová hřiště menších měst promění v ranvej, na které přistávají nejnovější modely košťat s čarodějnicemi a čaroději. Kromě masopustu a karnevalu je to asi jediná akce, která se skutečně slaví v kostýmech a lidé vůbec nejsou proti. Bez ostychu si malují na tváře bradavice a pavučiny, oblékají se do různě potrhaných hadrů a na hlavy si pečlivě umisťují špičaté klobouky, jež by i profesorka McGonnagalová záviděla. Děti do toho hrají různé soutěže, a dospělí si tak odpočinou, zatímco sledují svoji ratolest skákat v pytli se snahou vyrazit si poslední mléčné zuby. Tradice pálení čarodějnic ale není pouze o této zábavě, historicky se jednalo o noc plnou čar a zla. Během filipojakubské noci se prý čarodějnice slétaly na sabaty a zapálené ohně měly fungovat jako ochrana před nimi.

A protože hned další den je 1. květen, jsou na programu další oslavy. Na čarodějnice volně navazuje kácení máje, respektive májky, tedy vysokého stromu zbaveného větví a ozdobeného barevnými stuhami, který se později za velkých oslav kácel. Májka se po několik dnů musí také střežit, aby ji sousední obce neukradly nebo nepokácely, to by byla ostuda po celém kraji. I tyto oslavy byly někdy bujaré. K májce nejdříve vedl průvod, ve kterém figurovaly různé postavy. Exekuci májky například vykonává „bába s dědkem“, přičemž za bábu je převlečen muž, za dědka žena. V některých vesnicích je celý den spojený s různými soutěžemi. V jedné nejmenované vesnici na Vysočině byla například soutěž o přeplavání malé vodní nádrže v neckách. Kdo ví, co jsou necky, asi chápe, že odvážlivec daleko nedoplul.  

Aby toho ale nebylo na 1. května málo, je to také čas majálesů – studentských oslav. Studenti, a nejen oni, mohou oslavit jaro, život a studentství prostřednictvím recesistických průvodů a festivalů, na nichž většinou působí hlavně studentští umělci. Jejich tradice sahá až do 50. let, v roce 1964 se dokonce králem majálesu v Praze stal beatnický básník Allen Ginsberg a o několik dní později byl vyhoštěn ze země. Náhoda? Nemyslím si.

Tím to ovšem nekončí. 1. máj, jak je tento den knižně označován, je nejen svátek práce, což znamená den volna a sem tam demonstrace proti vládě, ale pro romantiky je to především den zamilovaných. Podle K. H. Máchy je to lásky čas. A když je k tomu ještě pozdní večer a zavání vám borový háj, je těžké se nenaladit romanticky. Páry se líbají pod rozkvetlými třešněmi, kterých je pomálu, nebo pod jinou městskou zelení. Je možná škoda, že tolik nápaditých oslav se smrsklo v podstatě do dvou dnů, když by se daly rozložit alespoň na jeden měsíc. To je něco, na čem by se mělo zapracovat.

Tak kdo tedy oslavuje jaro lépe? Češi, nebo Španělé? Pivo, nebo rebujito? Líbání pod třešní, nebo tanec Sevillanas? Čarodějnické kostýmy, nebo flamenco šaty? Kdo ví. Jedno je ale jisté – oba národy jaro slaví rádi.