Z deníku stážistky: chaos a klídek aneb co Češi nechápou

Po těch několika měsících na jihu Španělska jsem se změnilo hodně věcí. Respektive jsem si zvykla na hodně věcí, co moji čeští kamarádi a příbuzní nejsou schopni pochopit. Otírám si zpocený knírek ve třiatřicetistupňovém vedru, zatímco mi kamarádi píšou, že u nich je pořád tma a prší. Přibrala jsem asi pět kilo po smažených kroketách a flamenquínu. Čas začal plynout trochu jinak a moje tělo si zvyklo na španělský rytmus i počasí. Už nechodím spát v deset a nevstávám před šestou ráno, ale spíše naopak. Co taky člověku zbývá jiného, když večerní zábava se v deset možná tak velice pomalu rozjíždí? Zkuste přijít do klubu před půlnocí a budete tam jen vy. A sekuriťáci. Odpolední siesta je nutnost, vždyť kdo by v tom hicu chodil ven? Prostě se zavře a jde se odpočívat. Ale co mě přešlo nejvíce, je snaha být všude včas.

Tuto snahu si vše dokonale a na minuty naplánovat mi velmi často zhatil chaos v dopravě. Ta sice funguje, ale jak. V jednom z předchozích článků jsem psala, jak někdy čekáte na autobus a nevíte, kdy přijede, ale někdy ani nevíte, jestli vůbec přijede. Sevillský dopravní podnik totiž nemá ve zvyku hlásit předem nějaké výluky a změny v dopravě, natož aby se někdo obtěžoval na zastávkách, kde probíhá nějaká změna, vyvěsit upozornění. A jak to pak chodí? To takhle přijdete na zastávku a čekáte dvacet minut na autobus, tvoří se pomalu fronta, když v tom přijde nějaký dobře informovaný člověk (ne zaměstnanec dopravního podniku) a klidně čekajícím lidem zvěstuje noviny, totiž že autobus číslo 1 dneska nepojede kvůli probíhajícímu maratonu. A pokud se toho dobrého člověka zeptáte, jestli neví, kam bych měla jít, pokud potřebuji na metro, odpoví vám, že těžko říct. A tak se plahočíte na další zastávku, skočíte do cesty několika maratoncům a hle, vidíte autobus, ale bez čísla. A tak strčíte hlavu dovnitř a otážete se pána řidiče, kam ráčí jet a co je za číslo. Řekne vám, že si není jistý, kam pojede kvůli tomu zpropadenému maratonu, ale že na metro se snad s ním dostanete.

Nebo jdete v jednom jediném strašlivě deštivém odpoledni na autobus domů a čekáte a čekáte. A když po půl hodině přijede autobus, pouze vyloží lidi a jede dál. A nebo stojí, vzbuzuje ve vás falešné naděje, dveře neotevře, vy pomalu nevíte, jestli z vás teče stále déšť, nebo už to jsou nudle a slzy, pak pan autobusák nastartuje a jede pryč. A tak dále.

Nejzajímavější na tomto je, že Španěle to nerozhází. Nejižanského cestujícího ve frontě na nikdy nedorazivší autobus spolehlivě poznáte podle toho, že se rozčiluje. Protože jede někam pozdě. Protože prší. Protože doprava není na čas. Španělé tohle mají na chorizu. Pokud by v Praze přijel první pořádný autobus s půlhodinovým zpožděním, přičemž změna v dopravě by nebyla nikde značena, pravděpodobně by došlo k historické rekonstrukci Velké francouzské revoluce, ale na gilotinu by šli kompletně všichni zaměstnanci dopravního podniku. Cestující by se okamžitě dobývali do autobusu všemi možnými prostředky a cestami. Například okny.

Ovšem existuje jedna situace, ve kterých Španěl ztrácí nervy, a to, když ho předběhnete ve frontě. Nechcete-li zažít jižanský hněv, který se na vás ze všech stran snese, pokud si omylem stoupnete před někoho ve frontě na autobus, radši nezkoušejte žádné podfuky.

A víte, kdy vám autobus přijede o minutu dřív? Když jdete pozdě a prší.