Škola hrou: Jak jsme se učili souhlásky – tvrdé a měkké

Učení češtiny je pro děti často výzvou, obzvlášť když se jedná o gramatiku a správné psaní. Ale co kdybychom vám řekli, že učení souhlásek může být zábavné, hravé a plné pohybu? Právě takhle jsme přistoupili k tématu tvrdých a měkkých souhlásek na našich hodinách.

V tomto článku si můžete přečíst, jaké zajímavé aktivity jsme dělali a věřte, že když děti učíme hravou formou, nejenže látku lépe pochopí, ale navíc si ji dlouho pamatují a učení je baví.

Co jsou tvrdé a měkké souhlásky a proč je rozlišovat?

Pro začátek si pojďme připomenout něco důležitého: český jazyk má dvě základní skupiny souhlásek – tvrdé (h, ch, k, r, d, t, n) a měkké (ž, š, č, ř, c, j, ď, ť, ň). Správné rozlišení těchto skupin je klíčové pro správný pravopis i výslovnost. Například slovo „kytara“ obsahuje tvrdé souhlásky, zatímco „žirafa“ měkké. Tento rozdíl ovlivňuje skloňování, shodu přísudku i výběr správných koncovek.

Jak jsme se učili tvrdé a měkké souhlásky?

Na začátku jsme se seznámili s oběma skupinami souhlásek pomocí barevných kartiček – tvrdé souhlásky měly modrou barvu, měkké růžovou. Díky tomu mohly děti jednotlivé hlásky lépe vizuálně rozlišovat a snadněji si je zapamatovat.

Postupovali jsme krok za krokem – nejprve jsme si společně vyjmenovali všechny tvrdé a měkké souhlásky, ukazovali jsme si je na kartičkách a zkoušeli je přiřazovat ke slovům. Důležitou roli v učení hrála také hudba – písničky se ukázaly jako velmi účinný a zábavný nástroj pro zapamatování. Děti si je rychle oblíbily a často si je pobrukují i při samostatné práci.

Použili jsme například tyto písničky:

• Tvrdé a měkké souhlásky – písnička s animací
• Souhlásky – hudební opakování
• Výuková píseň o souhláskách

Hudební doprovod pomáhá dětem nejen s výslovností, ale i s hlubším pochopením rozdílů mezi skupinami souhlásek a jejich správným používáním v praxi. Písničky si brzy začaly zpívat i samy od sebe – při kreslení i při dalších hodinách. A právě díky tomu jsme mohli na získané základy plynule navázat dalšími aktivitami, které děti nejen bavily, ale zároveň upevňovaly jejich dovednosti.

Začali jsme tříděním souhlásek – děti dostaly kartičky se slovy i jednotlivými písmeny a měly za úkol je správně přiřadit k měkkým nebo tvrdým souhláskám.

Poté jsme se vydali na dobrodružství za slovy kolem nás. Děti dostaly úkol: rozhlédnout se po místnosti, zahradě nebo i doma a najít předměty či slova, ve kterých se objevují tvrdé nebo měkké souhlásky. Přinášely nápady jako „židle“, „kytara“ nebo „kytka“

Následovala oblíbená pohybová hra „Souhlásková dráha“. Děti se s nadšením rozběhly po celé místnosti, kde byly rozmístěné kartičky se slovy. Jejich úkolem bylo co nejrychleji najít kartičku, přečíst slovo, určit, zda obsahuje měkkou nebo tvrdou souhlásku, a zapsat ho na svůj pracovní list spolu se správným písmenem i/y. Kombinace pohybu, soutěžního ducha a jazykového procvičování vytvořila zábavnou a zároveň efektivní aktivitu.

Další aktivitou, která děti nadchla, bylo tvoření vlastního textu. Každý měl za úkol vytvořit jednoduchý projekt na téma „Moje zvíře“. Děti si vybraly oblíbené zvířátko – například psa, kočku, králíka nebo papouška – a napsaly o něm několik vět. Vyprávěly, co zvíře jí, kde bydlí, co má rádo nebo co spolu prožívají.

Když byl text hotový, přišla druhá část: jazykové zkoumání. Děti dostaly barevné pastelky a měly v textu zakroužkovat všechny souhlásky – modře tvrdé, růžově měkké. Tato aktivita krásně propojila tvořivost s jazykovým uvědoměním a pomohla dětem uvědomit si, jak často se tvrdé a měkké souhlásky ve slovech objevují a jak důležité je je správně psát.

Na závěr jsme zapojili i kreativitu: děti si zkusily vymýšlet vlastní věty nebo krátké příběhy, ve kterých se střídala slova s měkkými a tvrdými souhláskami. Objevily se pohádky o „draku, který měl rád čaje“, nebo o „ježkovi, co si chtěl postavit hrad“. Každý příběh byl originální a zároveň ukazoval, jak děti dané hlásky skutečně vnímají a umí s nimi pracovat.

A protože kromě her a pohybu je důležitá i samostatná práce, nemohly chybět ani pracovní listy. Děti si v nich procvičily, co už znají – třídily souhlásky, doplňovaly správná písmena do slov, spojovaly obrázky se správnou skupinou souhlásek a zkoušely tvořit vlastní jednoduché věty.

Práce s listy nám pomohla upevnit učivo a zároveň dětem nabídla prostor, kde si mohly vše zkoušet vlastním tempem. A právě kombinace různorodých činností – vizuálních, sluchových, pohybových i tvořivých – se ukázala jako klíčová pro pochopení a zapamatování rozdílů mezi tvrdými a měkkými souhláskami. Tímto hravým a tvořivým způsobem se nám podařilo nejen předat důležité učivo, ale i podpořit dětskou radost z objevování jazyka.

Další tipy na hry pro domácí procvičování

• Souhláskový ping-pong: Vy a dítě si navzájem říkáte slova, která musí začínat na tvrdou nebo měkkou souhlásku podle dohody (např. první slovo na tvrdou, druhé na měkkou atd.).
• Souhláskový bingo: vytvořte si bingo kartu s písmeny či slovy tvrdých a měkkých souhlásek, vyvolávejte slova a nechte dítě škrtat.
• Řetěz slov: Hrajte hru, kde každé další slovo musí začínat souhláskou, na kterou předchozí končilo – můžete se domluvit, že to budou pouze tvrdé nebo měkké.
• Hádanky se souhláskami: Vymýšlejte jednoduché hádanky, kde dítě musí určit nejenom odpověď, ale také najít tvrdou nebo měkkou souhlásku.
• Kreslení slov: Dítě nakreslí obrázek ke slovu obsahujícímu tvrdé nebo měkké souhlásky.

Proč škola hrou funguje?

Zapojením více smyslů, pohybu a radosti z objevování učíme děti nejen češtinu, ale i to, jak se učit samo. Hry rozvíjejí kreativitu, paměť a komunikaci. Děti si díky tomu lépe zapamatují gramatická pravidla a pravopis.

Věřím, že i vy můžete doma vytvořit příjemné a hravé prostředí, kde se děti budou rády učit české souhlásky. Stačí pár jednoduchých pomůcek, trocha trpělivosti a chuť hrát si společně. Učení tím získá úplně nový rozměr a vaše děti budou mít radost z každého úspěchu.